 |
napsali o tiplerch |
|
home co je vlastně ten tippler? napsali o tipplerech stanovy klubu letový řád KCHT letový formulář letové výsledky rozpis letů zápisy ze schůzí seznam členů čísla vydaných kroužků rekordy v číslech rekordy v obrazech fotografie od členů kontakt |
tyto články vyjadřují názor či zkušenosti pisatele
Miroslav Načeradský: Anglický tippler - radost z chovu a letu
Miroslav Načeradský pro svazový časopis Chovatel (ČSCH) Anglický tippler je vytrvalostní skupinový rejdič. Hejno nejméně tří holubů musí létat společně a daný povel se též společně vrátit na místo startu. Vznikl v první polovině 19. století v Anglii křížením rejdičů a kotrláků dovezených z Indie a Persie. Cílem tohoto článku je přiblížit více tento sport širší veřejnosti, a hlavně ukázat mladým lidem způsob možné zábavy a sportovního vyžití. Druhým důvodem je fakt, že v naší odborné literatuře nenajdete publikaci, která by se zabývala speciálně chovem sportovních rejdičů, a natož anglických tiplerů. Chci se podělit o své dlouholeté zkušenosti s chovem anglických tipplerů. Chov holubů, a v nemalé míře i chov sportovních rejdičů má v českých a slovenských zemích velkou tradici,což je velice dobře známo široké holubářské veřejnosti. V první polovině minulého století k městu Praze patřila kroužící hejna rejdičů různých plemen. Hejna se vznášela nad Michlí, Nuslemi, Hostivaří, Záběhlicemi a ostatními pražskými čtvrtěmi, která jsem jako dítě s nadšením a obdivem pozoroval z okna našeho bytu na Pankráci poblíž dnešního Nuselského mostu ještě v šedesátých letech. V letech, kdy jsem navštěvoval základní školu, jsem o sportovních rejdičích přečetl, co se dalo, a tak jsem se dozvěděl o anglickém vytrvalci s názvem tippler ve volném překladu to znamená princ vzduchu. Jedná se o rejdiče s pomalým krouživým celodenním letem s poměrně velkým průměrem opisujících kruhů. Výška letu závisí od typu a linie chovaných tipplerů. Může to být malá (100-200m), střední (300 - 400m), velká (500- 600m), ale i nedohledno (nad 700m). Tippleři dnešního typu pocházejících z předních evropských chovů létají v průběhu letu ve všech třech uvedených výškách, ale záleží ovšem na počasí, krmení a dalších okolnostech. Mezi chovateli je označován jako anglický tippler. Jeho německý název je Tipple (Flugtippler) a anglicky je to Tippler (Flying Tippler). O původu tipplerů najdeme první zmínku v knize Joba Ofielda. V Anglii převládá názor, že tippler má svůj původ v Rainbow nedaleko Macclesfieldu.  Jako původce vyšlechtění tipplera macclesfieldského typu je označován pan Powell. Byl to holub střední velikosti, střední délky těla a zobáku s perlovým okem, s nepříliš plným čelem a s pevnými svalnatými zády vyšlechtěný pro let ve velkých výškách s kotrmelci. Pozdější křížení těchto holubů s plemeny tumblers a comulets mělo za následek snížení počtu kotrmelců během letu, ale vznikli holubi s větší výdrží v letu. Okolo roku 1870 pan Geo Smith z Nottinghamu zkřížil tumblery létající ve velkých výškách s tipplery,kteří byli tehdy v Nottinghamu a Leicestru neznámí. Byli to holubi z chovu pana Coucha a létali 5 - 6 hodin bez přerušení, ale za letu mnoho kotrmelců nedělali. Angličtí chovatelé v této oblasti zbavili cíleným výběrem holuby kotrmelců a dosáhli letů 11 - 12 hodin bez jediného kotrmelce. Do roku 1875 byli macclesfieldští tippleři ve střední Anglii neznámí. V tomto roce byli objeveni v chovu po zesnulém chovateli panu Williamovi Jollym, jednalo se o holuby na krátkých nohou a s charakteristicky širokou letkou, čímž se lišili od typu tipplera kříženého s tumblery. Ale ani tito čistí macs - tippleři nedokázali ještě přesvědčit místní chovatele a při pořádání soutěží to byli právě tumbleři, kterým se neochvějně důvěřovalo. Následující roky zbavily tumblery priority a tippler se stává velkým letovým favoritem. Kromě výše uvedených plemen použitých k vyšlechtění anglického tipplera do dnešní podoby byl znám též nádherný holub-rejdič "high flyer", pocházející z Burslemu a Gongletonu. Hloubi tohoto typu byli slabé tělesné konstrukce, nedokázali čelit drsnému počasí, ale byli však rozšířeni po celé Anglii a po křížení s tumblery, kteří nedělali kotrmelce, bylo dosaženo výrazného zdokonalení jejich letových schopností. V roce 1896 došlo k výměně holubů mezi chovateli z Nottinghamu a Leicesteru. Nottinghamští chovatelé přijeli do Leicesteru a skoupili velké množství tumblerů, kteří nedělali kotrmelce. Příčinou masového zájmu o ty holuby, bylo to, že leicesterští chovatelé už tenkrát dokázali, aby jejich holubi létali 17 hodin. Sheffieldský tippler je právem obdivován pro dlouhou výdrž v letu a je označován jako "zázrak ze Sheffieldu" a od macclesfieldského typu se výrazně liší. Pravidelné závody anglických tipplerů se pořádají v Anglii od roku 1883 . Pro vynikající letové schopnosti, mírnou a inteligentní povahu si tento sympatický holoubek brzy získal oblibu téměř po celém světě. Toto plemeno lze rozdělit na dvě skupiny, které se od sebe liší účelem chovu:
Tippler je světově nejproslulejší plemeno výkonných rejdičů, vyniká velmi vytrvalým letem. Nejlepší jedinci dosahují času nad 20 hodin nepřetržitého letu během jediného dne. Jsou to skupinový letci, závody jsou vypisovány pro hejna (skupiny), nejméně tří holubů, kteří musí startovat a létat společně. Na daný povel se též vrací na mateřský holubník. Jako první začali používat pro tento účel vábníka - droppera (převzato z angličtiny) Angličané a s jeho pomocí dosáhli v tomto sportu velkých úspěchů. Nejčastěji se k tomuto účelu používají bílí angl. pávici, kteří se vypustí na střechu, a tím se dá signál hejnu závodních tipplerů, že se mají vrátit na holubník. Tato metoda je založena na podmíněném reflexu a s jejím nácvikem se začíná v útlém věku každého tipplera. Tento způsob je sice ve světě nejpoužívanější, ale závodní předpisy dovolují používat v podstatě jakýkoliv signál k usednutí hejna (např.zvukové nebo světelné signály). Termíny jednotlivých závodů jsou pevně stanoveny a každý rok před začátkem letové sezóny se do nich chovatelé přihlásí, anebo do nich postupují podle výsledků z předchozích závodů. Závody mají přesně vypracovaná pravidla určující jejich průběh, hodnocení výsledků a na jejich dodržováním dohlíží delegovaní rozhodčí. Úkolem rozhodčích je sledovat celý průběh závodu a tyto údaje zanést do letového protokolu, který se ihned po ukončení závodu zasílá na adresu klubu. Klub jednotlivé výsledky porovná, určí se pořadí soutěžících a nejlepším se udělí ceny. Porušení pravidel se trestá diskvalifikací. Podrobněji se můžeme zabývat touto tématikou někdy později. Tímto článkem jsem se snažil přiblížit podstatu a původ této zájmové činnosti co nejširší chovatelské veřejnosti. V posledních letech jsem zjistil, že v naší republice je docela dost chovatelů tohoto ušlechtilého, mírného a inteligentního holuba. Většina našich chovatelů má tipplery pro radost, nejsou členy speciálního klubu, tedy s tipplery nezávodí. Asi tak před rokem jsem začal sestavovat seznam chovatelů tipplerů u nás a při této příležitosti jsem zjistil, že drtivá většina našich tipplerů pochází z chovu pana Josefa Tylšeho, který dovezl v šedesátých letech minulého století okolo 10 párů z Anglie. Tento chov u nás vytvořil téměř chovnou linii s charakteristickými rysy, povahovými i letovými. Aniž si to naši chovatelé uvědomují, začali se potýkat s tím, že tyto chovy jsou stále více příbuzné. Podařilo se mi získat několik nadšených tipplerářů a cítíme potřebu za dané situace zmapovat původ těchto holubů s důsledným vedením plemenných záznamů, což považujeme za základní krok k zachování této linie. Já osobně disponuji kontakty na přední evropské chovatele tipplerů. S jejich pomocí jsem geneticky i výkonnostně oživil svůj chov. Právě touto cestou vyzývám ostatní chovatele tohoto plemene k hromadné spolupráci, máte-li zájem, kontaktuje mě na adrese: Miroslav Načeradský
Uvítáme Vaše názory, připomínky, zkušenosti a zájem o tipplery.
Miroslav Načeradský pro svazový časopis Chovatel (ČSCHZ) Ve svazovém Chovateli č.6/2004 jsem zveřejnil článek nazvaný "Anglický tippler - radost z chovu a letu" s cílem přiblížit našim chovatelům chov a závody těchto ušlechtilých a inteligentních holubů. Druhým cílem tohoto článku byla výzva ke spolupráci chovatelů Anglického tipplera. Chtěl bych touto cestou poděkovat za mnoho dopisů, které jsem obdržel. Na mnohé z nich jsem odpověděl, ale také mnoho jich zůstalo z časových důvodů nezodpovězeno, a tak bych to chtěl napravit tímto článkem. Většina nezodpovězených dotazů se týká výcviku a tréninku závodních hejn. Způsobů je několik, a proto jsem se rozhodl popsat, jak to dělám já. V závodním hejnu mívám 7-8 samců a stejný počet holubic. Počátkem března sestavím z těchto závodních jedinců chovné páry a nechám je odchovat jedny mladé. Holoubata ve stáří 6 týdnů oddělím od rodičů a rodiče pak rozdělím podle pohlaví do jednotlivých závodních oddělení. Holoubata přemístím těž do vlastního oddělení. Moje závodní oddělení je v podstatě jedna místnost 1,8m x 5m rozdělená dvěma stěnami z mřížek na tři části-oddělení. V prvním oddělení jsou umístěni holubi (samci), v prostředním holoubata a zadní oddělení je pro holubice. Oddělení holubů a holubic je vybaveno sedačkami a 8 boxy. V oddělení holoubat jsou jen sedačky. Sedaček by mělo být v jednotlivých odděleních dostatečné množství a to převyšující počet holubů. Je třeba si uvědomit, že tito holubi jsou špičkovými sportovci, od kterých požadujeme špičkové výkony. Z tohoto důvodu je nutné vytvořit klidné prostředí bez zbytečných stresů. Nejprve popíši trénink a přípravu na závod starých tipplerů. Práce s hejnem holubů (samců) a holubic(samic) je v mém případě stejná jen s jediným rozdílem, že se samci nezávodím, ale připravuji je jako na závod a vypouštím je v neděli, tedy den po závodu. Z tohoto důvodu závodím vždy v sobotu a v neděli si pak otestuji samce. Mnohokrát se mi stalo, že holubi podali lepší výkon, něž předešlý den holubice. Přesto věřím více svým holubicím, protože podávají zdaleka vyrovnanější výkony. Samci jsou podle mého názoru náladoví. Dokáží v tréninku nalétat 15 hodin a vůbec se jim nechce sedat, ale na druhé straně si dokáží vynucovat signál k sesednutí již třeba po 8 hodinách. Po rozdělení tipplerů podle pohlaví a oddělení holoubat od rodičů, krmím zásadně ve vletové kleci umístěné na venkovní stěně závodního oddělení a to vždy večer po setmění při umělém osvětlení. Dříve jsem používal bílé Anglické páviky jako droppery (vábníky - viz.článek v Chovateli č.6/2004), kteří u závodních tipplerů vytvářeli podmíněný reflex na krmení. Dnes používám bílý klobouk, bílý plášť a nacvičený zvukový signál. Ne, že by se mi stará anglická metoda neosvědčila, ale odpadá problém s umístěním dropperů v čase, kdy nekrmím. První tři dny po rozdělení podávám pouze ječmen, aby se holubi zbavili přebytečného tuku. Čtvrtý den závodní tipplery vypouštím po jednom jedinci, kterého nechám obletět několik okruhů, a pak mu dám signál k sesednutí. Toto opakuji se všemi závodníky z obou hejn. Tento způsob se mi osvědčil, protože se předejde ztrátám v prvním sezónním letu a to hlavně u ročních holubů. Po dosedu podávám dietní směs pro poštovní holuby. Další den vypustím odpoledne jedno z hejn nechám ho létat okolo půl hodiny (podle kondice nejslabších jedinců), poté dám povel k sesednutí. Po dvaceti minutách po sednutí podávám dietní krmnou směs. Pak toto opakuji s druhým závodním hejnem. Následující den po obědě vypustím jedno z hejn a po 1-2 hodinách, podle kondice, dám povel k sesednutí a to samé opakuji s druhým hejnem. Podmínkou je, že holubi okamžitě po sednuti seskakují do vletové klece. Další dni vypouštím po obědě každý den jen jedno hejno a nechám ho létat okolo 3-6 hodin podle kondice. Během několika dnů se hejna dostanou do dobré kondice a po šesti hodinách evidentně nechtějí sedat. V této fázi podám po letu obohacenou krmnou směs a vypouštím jednotlivá hejna každý třetí den a to nejpozději do 10té hodiny dopolední. Signál k sesednutí dávám podle momentální kondice závodních tipplerů, nikdy hejno nenutím létat co nejdéle. Mnoho chovatelů dělá tuto chybu z touhy dosáhnout co nerychleji dlouhých tréninkových časů. Opakem je pak výsledek, tippleři nelétají s radosti, ale z donucení a časy jdou rapidně dolů. Viděl jsem holuby, po rodičích z předních evropských chovů, létat okolo šesti hodin, nový majitel nadával na prodávajícího a nazýval ho podvodníkem. Podle mého názoru na vině si byl sám, protože holuby nepřiměřeným tréninkem zbavil přirozené radosti z letu. Ve dnech, kdy tippleři mají odpočinkové dny, je třeba dbát na regeneraci klidným prostředím slunného,vzdušného holubníku a dopřát holubům možnost koupele. V době 20 dnů před závodem by hejno mělo dosahovat bez problémů časů od 10-14 hodin při tréninku podle kvality závodního materiálu. Tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí. V této tréninkové fázi vypouštím hejno v co nejčasnějších ranních rodinách každý čtvrtý den za každého počasí (mimo extrémů) a před letem podávám vodu. Po letu dávám energeticky bohaté směsi. Krmení trvá dvacet minut poté odebírám i vodu. Vodu odebírám jen v době přípravy na závod. Tréninky si rozvrhnu tak, aby poslední končil sedmý den před závodem a holuby nechávám létat skoro do tmy. Šest dní holuby nechám odpočinout v jejich závodním oddělení s boxy. Dříve jsem tipplery, vybrané pro závod, umisťoval na dvacet dva hodin denně do boxu, ale dnes to již nedělám. V boxech jen krmím a nechám je zde jen přes noc. Nečiním tak z několika důvodů, jednak létám jen na světlo, jinými slovy nepřipravuji své holuby na noční lety, protože na to jednak nemám čas, ani sousedé nejsou nadšení nočním osvícením střechy. Dalším důvodem, proč už boxy nepoužívám přes den je ten, že kvalita mého chovu se již zvedla a není potřeba pro let, který může trvat maximálně něco okolo 17 hodin je připravovat v boxech. Z časových důvodů se přihlašuji většinou jen na závody v červnu (Long Day) a červenci (Mistrovský závod starých).
Znovu opakuji, metod krmení je mnoho. Každý chovatel si musí osvojit to, co vyhovuje jeho tipplerům a v neposlední míře,i jemu samému. Krmná metoda před závodem může mít úspěch jen za předpokladu, že naši tippleři dostanou kvalitní krmivo, které znají a s chutí ho konzumují. Žádné experimenty jak s krmením, tak s ustájením a nebo změny v našem chování, nepřinesenou dobrý výkon. Tippleři musí byt v klidu, psychické a fyzické pohodě po celou dobu přípravy na závod a to včetně startu. Dopřávám tiplerům dva dny před závodem za poledne možnost koupele, ale hned po vykoupání je nutné vodu odebrat, aby ji nepili. Velký český chovatel a znalec tipplerů nebožtík pan Antonín Hotový z Prahy 4 - Libuše říkal: ,,Není rozhodující čím člověk tipplery nakrmí, ale to, že je dobře nakrmí.” V této větě je schováno všechno umění o chovu anglických tipplerů, čím je chovám déle, tím více si uvědomuji hloubku této myšlenky .Závodní hejno sestavím z 3-5 ks podle momentální kondice. Malé hejno se dobře kontroluje a lehce můžeme odlišit slabší jedince a ty pak z hejna vyřadit. Dovoluji si tvrdit, že v hejnu pravidelně trénovaném ve stejném složení se vypracují vůdčí typy, takzvaní tahouni hejna. V přírodě je to zákonitý jev jedinců působících ve smečce. V hejně kroužících tipplerů si dominantní postavení získává jedinec momentálně ve výborné fyzické kondici se schopností co nejrychleji rozpoznat nebezpečí dravého ptáka a rychle hejno odvézt do bezpečí. Proto doporučují velmi citlivě a uváženě postupovat při vyřazování tipplerů ze závodního hejna. Několikrát jsem neuváženě vyřadil ze závodního hejna tipplera, a pak jsem toho dlouho litoval. Stane-li se, že tippler výborných kvalit najednou přestane podávat kvalitní výkon je třeba posoudit, zda nejde o momentální indispozici způsobenou špatným zdravotním stavem a nebo jiným vlivem. V takovém případě doporučuji poradit se s osvědčeným veterinárním lékařem specialistou na holuby, protože ne každý holubům rozumí. Tato moje metoda vychází z předpokladu bezvadného zdraví chovaných tipplerů jak závodních, tak chovných párů. Z tohoto důvodu dávám dvakrát do roka vyšetřit trus a řídím se výhradně pokyny veterinárního lékaře, se kterým léta spolupracuji. Myslím, že jsem napsal zhruba vše potřebné ohledně dospělých tipplerů. Teď bych přešel k mému způsobu přípravy mladých tipplerů na tréninkové lety a závody. V úvodu tohoto článku jsem uvedl, že ve věku 6 týdnů vytypovaná holoubata oddělím od rodičů a umístím je do prostředního oddělení. Někteří chovatelé tipplerů mohou namítat, že holoubata ve věku 6 týdnů jsou pro zaučování stará a tedy příliš vyspělá, což vede k velkým ztrátám při zaučování. Myslím, že v tom to není. Naopak holoubata v tomto věku se rychle naučí sami přijat potravu za pomocí podmíněného reflexu na droppera. Ráno holoubata umístím do vletové klece, aby seznámila s okolím holubníku. K večeru, jak se začne stmívat, začnu krmit v této vletové kleci za pomoci vábníka (droppera = u mě bílý plášť a bílý klobouk). Konstrukce klece, ve které mladé tipplery osazujeme, musí být řešena tak, aby v ní nebyl průvan. Průvan vadí všem holubům, a tedy i tipplerům. Tento fakt bychom měli mít na zřeteli také při stavbě holubníku. Při prvních dvou krmeních mladých tipplerů vložím do klece vybranou klidnou vyhladovělou holubici, která mladým názorně předvede, jak mají žrát. Po krmení každé holoubě vezmu do ruky, zkontroluji zda se dostatečně nažralo a popřípadě ho dokrmím. Před třetím krmení mladé tipplery prostrkám otvorem určeným pro zaskakování do vletové klece, tedy do předem připravené pomocné klece umístěné na vletové kleci. Po dvaceti minutách dám signál ke krmení a vložím do vletové klece krmítko s krmením. Mladí tippleři se naučí před krmením zaskakovat do vletové klece a dokud se nenaučí bez problémů zaskakovat, tak používám tuto pomocnou klec třeba i několik dní po sobě. Mají-li tento návyk stoprocentně zažitý, odstraním pomocnou klec z vletové klece a mladé tipplery k večeru po jednom pokládám na vletovou klec a zahájím krmení. Toto provedu se všemi. Když bez problému ovládají i toto, začnu je opět po jednom vykládat na střechu holubníku, kde je nechám chvíli běhat, a pak začnu krmit. Jakmile bezpečně ovládají i tuto fázi, podám jim jen poloviční krmnou dávku. Druhý den k večeru je opět po jednom vykládám na střechu holubníka a po chvilce vyložím starou holubici, kterou nechám pořádně vyhladovět. Ta se zpravidla hned zvedne a holoubě s ní. Nechám je udělat dva okruhy a začnu je vábit na krmení. Toto provedu se všemi mladými. Další dny vypouštím mladé tipplery k večeru po jednom, dokud stoprocentně reagují na signál, a zaskakují do vletové klece. Jakmile to ovládají začnu je pouštět odpoledne po dvou, ale ne sourozence. Dvojice ovládají tuto fázi bez problémů, sloučím je do hejna, maximálně po pěti kusech a následující dny vždy odpoledne začnu skupiny vypouštět. Je na místě uvést, že večer před letem podávám jen třetinu krmné dávky. Nechám je udělat několik okruhů a dám signál ke krmení. Další dny toto opakuji a prodlužuji délku letu až do doby, kdy stoprocentně reagují, pak začnu zvětšovat krmnou dávku. Hejna mladých vypouštím každý den odpoledne, když dosáhnou letů přes čtyři hodiny, začnu je vypouštět obden dopoledne a přitom vyřazuji nejslabší jedince. Po letech delších než osm hodin je nechávám dva dny odpočinout. Sestavím z nejlepších jedinců hejno maximálně o osmi kusech. V tomto období mohu trénovat již naplno všechny tři hejna (mladé, samce a holubice), každý den jedno heno dovolí-li to počasí. Mladí tippleři mají neuvěřitelnou chuť k letu, ve velice krátkém čase dosáhnou letů nad deset hodin, a tak tipplery dvanáct týdnů staré mohu připravovat na závod. Nejprve z hejna odstraním slabší jedince a nechám šest nejlepších. V době 10-20 dnů před závodem při tréninku každý čtvrtý den musí hejno při běžných povětrnostních podmínkách dosahovat časů 10-14 hodin letu podle kvality holubů, krmení a zkušeností chovatele. Opět podotýkám, tipplery není třeba nutit k letu, kvalitní hejno létá samo s radostí. V přípravě postupuji obdobně jako u starých tipplerů, jen s tím rozdílem, že jim nechávám vodu k pití po den k dispozici a používám vitamíny určené pro mladé poštovní holuby. Dnes je opravdu výběr krmiv a doplňkových přípravků na našem trhu celá řada. V tomto směru se pádem totality otevřely široké možnosti, a tak si každý může najít svou metodu, jak to vyhovuje jemu a jeho tipplerům. Tak jsem se pokusil všeobecně odpovědět na nejčastější dotaz pisatelů. Závodit s tipplery je v podstatě náročnou záležitostí a chovatel tomu musí náležitě propadnout, aby z toho měl požitek. Tippleři se dají chovat i jen tak pro radost z chovu a letu, jak to dělá řada mých známých. V případě projeveného zájmu mohu popsat i tento způsob chovu. Předem děkuji za náměty, připomínky anebo případnou kritiku.
Frank Otta pro stránky KCHT Po spuštění webových stránek Českého klubu chovatelů tipplerů dostávám stále častěji dotazy, zdali je možno chovat Anglické tipplery také jen tak pro zábavu chovatele a nesoutěžit s nimi. Jelikož jsem se takovéto praxi nikdy nevěnoval, nemohu z určitostí říci, ale domnívám se, že ano. Je však třeba dodržovat pár zásad, aby nám tippler "nezvlčil" a nestal se z něj povahou úplně jiný holub. Jakou vlastně povahu takový tippler má? Je to velice inteligentní a přátelský holub, s výbornou pamětí, touhou po domovském holubníku, vzorně se stará o potomky (silně doporučuji tipplery jako chůvky pro chovatele krátkozobých holubů - lepší rodiče jsem totiž u holubů ještě neviděl), velice rád létá a drží se v hejně v poměrně veliké výšce nad holubníkem. Jako starý se neosazuje moc snadno a může se ztratit. Začnete-li se starými holuby, doporučuji je nechat zavřené jako chovné a létat až jejich holoubaty. Tippler si oblíbí pána, který se mu věnuje, a nebojí se pak majiteli sednout i venku na ruku. Já osobně přenáším tipplery, kteří se vrátí z desetihodinových letů, na ruce do voliéry. Jestliže tomuto plemenu holuba jednou něco povolíte, bude to dělat už stále, např.: Toto jsou u tipplera velice špatné vlastnosti, a jestli se v budoucnosti rozhodnete s tipplery soutěžit, budou velice na škodu. Navíc, dovolíte-li něco jednomu holubovi, ostatní ho budou následovat. Takoví prostě jsou. Jak těmto negativním vlastnostem tedy předejít? K bodu: Tippler má poměrně dobře vyvinutý smysl pro orientaci a holoubata, která se zalétnou při osazování, často přespí svou první noc někde venku a vrátí se domů až druhý nebo i třetí den. Stalo se, že se mi jeden dospělý holub ve fázi osazování vrátil zpět až pátý den. Z letošní první várky pěti mladých přespali čtyři svou první noc mimo dohled, ale druhý den se vrátili. Do jiného holubníku ten večer nezalezli. Tipplerů není třeba chovat mnoho. Dvacet holubů bohatě stačí. Takto má chovatel možnost s nimi navázat opravdu přátelský a individuální vztah. Soutěžní tippler vyžaduje pravidelnost v krmení i ve výcvicích v letu. Tuto kapitolu bych zde rád přeskočil, neboť píši pro chovatele, kteří chtějí mít tipplery pro pouhé potěšení z krátkého letu, což každý dobře chovaný tippler pochopitelně poskytne.
Chovatel, který se svými tipplery soutěží, nevypouští své holuby všechny najednou. Obden trénuje jen 5 -7 členný tým svých nejlepších holubů. Na chudé ječmenné stravě by tréninkový čas měl být někde mezi 6 a 8 hodinami letu. Ostatní holubi jsou zavřeni v chovném oddělení holubníku a nepouští se ven, aby neposedávali sousedům po střechách. Jaké tipplery si tedy vybrat pro zábavný chov? Toto rozhodnutí bych ponechal na každém jednotlivci. Já osobně bych si vybral tipplery barevné. Sice se špitá, že barevný tippler má v krvi opět nedávno přimíchaného Birminghamského rollera, a někdy se na toto téma vedou na světovém fóru Tippler-Talk ohnivé debaty, přesto barevný tippler je barevný tippler a mě se líbí. Dodnes jsem si ze svých původních tipplerů ponechal v holubníku jednoho červeného a jednu stříbrnou pruhatou a jejich potomky rozdávám zadarmo. Ty soutěžní, které jsem si dovezl od mistra Rakouska, jsou pouzí obyčejní a "oškliví" modří pruhatí a straky :-) Snažil jsem se v krátkosti napsat to nejdůležitější o chovu tipplerů pro zábavu. Jestli jsem zapomněl popsat něco, co vás zajímá, neváhejte mne prosím kontaktovat. Díky, že jste dočetli až sem.
Luka Kapac - Pickering, Ontario, Kanada Rád bych napsal pár slov o tom, jak zacházet s mladými holuby poté, když je ve věku 28 dní odstavíme. Já osobně je odejímám od rodičů na čtyřech týdnech jelikož se tou dobou stanou na obtíž rodičům a přítěží dalšímu hnízdu. Holoubata přemístím do sekce mladých, kde je zavřu s několika klidnými droppery. Zde dostávají výživné krmivo a krmítko mají k dispozici na podlaze celý den. Neomezený přístup k potravě mají šest až sedm dní dokud se nepřesvědčím, že umí bezpečně jíst a pít sami. Každý den kontroluji jejich zdravotní stav a kondici pro případ, že by některé z holoubat mělo problémy samo se o sebe postarat. Když jsem si jist (asi tak po týdnu), že je vše v pořádku, začnu krmit jednou denně - a to večer. Touto dobou (asi na pěti nedělích) začnu s nácvikem na zvukový signál. Vyčistím podlahu holubníku, pískám na holoubata stejnou melodii a asi tak 15 minut jim házím zrní pomalu na podlahu. Celou tuto dobu pískám. Jsou-li ještě po 15 minutách hladové, vložím zbytek jejich potravy do korýtka a počkám, dokud se nenasytí. Takto je naučím třem věcem - žrát z podlahy (což budou později praktikovat na ploché střeše holubníku), získat mírnost a důvěru k chovateli, rozpoznat melodií, kterou si budou spojovat s příjmem potravy. Holoubata vypustím ven pouze po zvládnutí těchto tří věcí. Před vypuštěním také změním složení jejich krmiva na méně kaloricky hodnotné a snížím jeho množství. Po vypuštění nevzlétnou prudce vzhůru, ale budou krátce polétávat vzhůru a dosedat na střechu holubníku. Ponechám je venku zhruba dvě hodiny a celou tu dobu sleduji každý jejich pohyb. Jestliže nenaučíte mladé holuby na výše jmenované podněty, jak jinak chcete dostat deset mladých holubů do holubníku než skrz jejich žaludek? Jakmile začnou létat výše a chtějí dělat širší kruhy, začnu na ně pískat onu známou melodii a stáhnu si je blíže k holubníku tím, že začnu házet pár zrníček na střechu a poté i do klece, kam zalezou. Když je mám v kleci, zavřu za nimi dvířka ven a jdu dovnitř holubníku, kde si je opět pískáním a zrním přivolávám k sobě. Během pár vteřin jsou uvnitř a chtivě sbírají zrní. Během celého tohoto osazovacího období ponechávám holoubata v mírném stavu hladu, ale hladem je netrápím. Doufám, že těchto pár slov pomůže začátečníkům,
Frank Otta pro webové stránky KCHT, září 2007 Dnes dopoledne (23.9.07) jsem se v Týništi na ptačím trhu potkal s Pepíkem Veselým a mezi řečí mi znovu připomenul, že bych měl něco napsat o mém letošním rekordu v letu starých holubů. Je to prý po překonání rekordu dobrým zvykem a navíc nebyl první, kdo mě o tohle požádal. Pan Josef Hrabal ze slovenského KCHL reagoval stejně. Abych pravdu řekl, ten rekord mi spadl do klína. Spíš jsem věřil hejnu mých mladých a se starými jsem toho moc nedělal. Pochopitelně jsem je trénoval, ale neučil jsem je přistávat za tmy a nedal jsem jim dvanácti hodinový trénink na krátké "vykrmení", jen jsem letěl s tím nejlepším, co bylo ten měsíc k dispozici. Na jaře jsem trénoval 3 hejna. Dvě hejna starých (7 + 4 holuby) a jedno hejno mladých (kolem 15 holubů). Když mluvím o "mých starých", tak mám na mysli holuby narozené v druhé polovině roku 2006 - nejmladší se narodil na Silvestra 2006. Ty starší, narozené v první polovině 2006 jsem prodal členům klubu, aby si z nich něco nachovali. První hejno 7 holubů se skládalo z linií, které jsem si dovezl z Rakouska od Zlatka Klačara (mistr Rakouska s časem 18.55). Byli to Werfové, Shannon/Hughes, Werf/Hughes a jeden Hughes. Přišel březen 2006 a dravci mi ten měsíc hejno zredukovali na pouhé 3 holuby. Oba červení Werfové byli, jako první, během týdne pryč. Od té doby s červenými nelétám. Zbyl mi jenom sedlatý Shannon/Hughes, modrý pruhatý Werf/Hughes a straka Hughes. Druhé hejno starých, které jsem trénoval, se skládalo z kříženců Shannon (holub dovezený od Tomici Fajdetiče z Chorvatska) a Mullen/Westicott (holubice dovezená od Mustafy Kuksi z Kosova). Měl jsem 4 přibližně stará holoubata, protože jsem první vajíčka tohoto páru na podzim 2006 podsadil. Hejno létalo velmi dobře, ale nízko - v komínové výšce - do soutěže je taková letová situace na nervy. První dva závody letošní sezóny jsem odletěl s hejnem číslo jedna. Ten sedlatý Shannon/Hughes byl dost náladový holub a v květnovém rozletu dosedl na špičku smrku nad holubníkem. Nebyl unavený, prostě se mu zachtělo a já musel zapsat čas 15.25 i když zbylí dva holubi měli chuť létat dál. Začal jsem tudíž hledat lepší řešení v kombinaci jednoho z těch nízko létajících kosovských s dvěma osvědčenými Zlatkovými. Tlačil mě čas, protože jsem potřeboval během měsíce každého z těch 4 kosovských vyzkoušet na prvním hejně. Nebylo ani pomyšlení, že bych takto nesehraná hejna učil přistávat za tmy. Potřeboval jsem jen najít toho pravého, který do hejna padne - tj. půjde s hejnem výš, na pohodlných 100 - 150 metrů, které mi vyhovují. Nerad si totiž vykrucuji krk a namáhám oči. Povedlo se v pravý čas - ze 4 holubů to byl ten třetí. Nyní jsem měl asi 3 neděle na to ty holuby spolu zalétat. Hejno, se kterým závodím, musí letět alespoň 10x pospolu - jedna z mých zásad - přijde ale dravec a všechno může být i jinak. Jak jsem již zpočátku řekl, tomuto narychlo ušitému hejnu jsem nevěnoval žádnou obzvláštní péči. Držel jsem se však svých zásad. Na 2 1/2 až 3 lžičky ječmene (nebo diety) tréninkové časy 5 až 8 hodin (podle nálady holubů, počasí a mých časových možností v ten daný den). Trénuji obden a jelikož má týden 7 dní, tak prolet hejna vyjde například na úterý, pátek a neděli. Většinou jsem pánem svého času, což mám obrovskou výhodu, a tak mohu dbát na poměrnou pravidelnost v tréninku i krmení. Tuto pravidelnost podle možností dodržuji. Krmím zásadně v individuálních boxech. Jedině takto si mohu být jist, že každý holub přijme stejné množství a stejné složení potravy. Krmím za tmy při umělém osvětlení. Krmím málo a z tohoto mála si dobrý tippler musí vybudovat svaly. Potom, při "vykrmení" nabere něco na váze a má z čeho "pálit". Říkám si, že obilniny, jejich složení a množství je pro tipplera jako množství a oktan benzínu pro auto. Naliji do nádrže 10 litrů a dojedu řekněme 100 km. Natankuji 20 litrů a dojedu 200 km. Naliji 17 litrů více oktanového paliva a dojedu třeba taky těch 200 km. Pozor ale, aby nádrž nepřetekla - tippler nesmí mít víc než 27 dkg, aby to byl ještě tippler do soutěžního letu. Vodu podávám půl hodiny po krmení a nechám ji k dispozici další půlhodinu. Večer po tréninku podávám obyčejnou studniční vodu ředěnou půl na půl s neperlivou vodou Magnesia (elektrolyty nepoužívám) do které na plechovku od sardinek přidám na špičku nože glukózu. Po napojení hejno tipplerů přemístím zpět do tzv. "společenské klícky" za předpokladu, že jsou stejného pohlaví. Tippleři mohou také být zavřeni celý svůj sportovní život v individuálním boxu, ale já toto zatím nepraktikuji. Je možné, že přehodnotím svůj názor, až se mi holubice začnou ve společenském boxu pářit a snášet vajíčka. Nyní jsem konečně došel k tomu, na co asi čekáte nejnetrpělivěji. Vykrmení před soutěží. Četl jsem mnoho receptů jak na to a každý z nich je trochu jiný - asi se liší podle klimatických podmínek lokality pisatele nebo možností chovatele nakoupit to, co je třeba (ne vše je k dostání všude). Tak asi bude nejlepší prozradit to, co dělám já s tím, co u nás lze koupit lze. Pořídím si ptačí zob pro kanáry té nejlepší možné kvality, přidám do něj špetku vikve, řepky, semence a rýže - s procenty si nijak zvlášť nehraji. Pak si v lékárně koupím multivitamíny v kapkách pro mimina - to je vše, co potřebuji nakoupit, ostatní mám doma. Za předpokladu, že létám soutěž v neděli, poslední mírný (cca 5-6 hodinový) trénink proběhne v úterý. Ten den po tréninku, ve 20 hodin, každý z hejna dostane 30 ml kanářího zobu a cca 20 zrnek pelušky a půl hodiny po jídle studniční (nebo odstátou) vodu do které nakapu 7 kapek vitamínů pro mimina na 1 dcl vody. Středa a čtvrtek totéž. V pátek totéž, ale už jen polovina pelušky. V sobotu před soutěží krmím ve dvě odpoledne, aby holubi měli dostatek času vše do rána strávit a pozor - k pití tentokrát už jen čistá voda. Nic víc, nic míň. V den soutěže probudím hejno hodinu před startem (taky nemám rád, když mě někdo vyžene rovnou z postele do práce). Rozsvítím a nabídnu jim vodu - některý se napije, některý ne. S holuby si povídám. Znovu jim opakuji, aby si dávali pozor na dravce. Pak se jim zmíním o tom, že mám hrozně rád holubí polévku, o moc radši než tu slepičí, a že ten z nich, který mě dnes zklame, se v té polévce zcela jistě octne. Zdá se, že mi rozumí. Asi deset minut před startem holuby přemístím do přepravky, kterou odnesu asi 5 metrů od holubníku na volné prostranství a nechám je do startu zde, aby jejich oči přivykly šeru. V daný čas vypustím. Toť vše. Vlastně ne, tippleři jsou po vykrmení a před startem v přepravce hrozně nabuzení, plní energie a rvou se jako koně. Jednou se mi stalo, že jeden holub startoval s chomáčem peří v zobáku - myslím, že toto je dobré vědět též. Na závěr bych se ještě rád heslovitě podělil o, podle mne, důležité faktory našeho sportu. A to jsou: trpělivost, pravidelnost, čistota v holubníku, dobrý zdravotní stav holubů, spousta času a práce, znát povahu holubů (někdy se jim nechce "makat", jindy překvapí), "vymáhat" si jejich poslušnost, nepřetahovat tréninky (kromě toho jednoho dvanácti hodinového, který mi určí, kteří holubi jsou pro mne do soutěže a kteří ne). A HLAVNĚ trocha toho štěstí (na obloze žádný dravec a příznivé počasí), které přeji všem.  
Pavel Motyka pro věstník KCHT, říjen 2008 foto: Pavel Motyka Jak již jistě všichni víte (píši pro členy KCHT a naše příznivce), že loni na podzim jsme byli já Pavel Motyka a náš předseda Frank Otta na pozvání předního chovatele tipplerů a velkého přítele Franka Otty pana Davida Strossmayera, který je taktéž členem našeho KCHT v příhraničním městě Osijek v Chorvatsku. O loňské cestě a zážitcích už psal Frank a já jen musím dodat, že na přivítaní v Chorvatsku a další příjemné zážitky z Osijeku velmi rád vzpomínám a děkuji Frankovi za to, že se mi rozšířil jak okruh přátel chovatelů tak i obzor vědění o tipplerech. Letos koncem jara mne opět Frank oslovil a taky přátele Karla Czyže a Pepíka Veselého s tím jestli máme zájem s ním jet do Kosova, že dostal pozvání od uznávaného Balkánského znalce a chovatele tipplerů, jeho přítele Mustafy.  Pavel Motyka a Mustafa Kuksi před hotelem Součásti pozvání byl také příslib, každý kdo pojede si přiveze nějakého holuba na vylepšení svého chovu. Po zvážení mého zdravotního stavu (jsem po infarktu) a načasování zamýšleného výletu jsem se rozhodl, že nepojedu, zkrátka nebudu riskovat v polovině prázdnin, kdy je předpoklad největších veder nějakou nepříjemnou příhodu a k tomu v cizím světě. Avšak jako vždycky mne každý utáhne na vařené nudli i tentokrát jsem nakonec souhlasil s tím, že nás bude víc, bude to levnější více šoféru atd. Nakonec jsme zůstali zase jenom my dva, Karel nedostal volno v práci a Pepík nám onemocněl. A jelikož se sliby plní, tak jsme jeli opět jen my dva, avšak naštěstí Frank dostal skvělý nápad a vzal sebou dceru Laylu a jejího přítele Erika. A tak poslední červencovou neděli jsme v pět hodin odpoledne vyjeli z Jablunkova směr Kosovo. Slovensko jsme přejeli ještě za denního světla a tma nás zastihla těsně u maďarských hranic na bývalém hraničním přejezdu Šahy. První zastávku jsme měli za Budapešti, kde jsme provedli kontrolu co nám to naše obětavé manželky nabalily, abychom příští tři dny přežili a taky se k ním zase vrátili. Po krátkém občerstvení a dalších náležitostech s cestováním spojených jsme pokračovali směrem na Beograd. První celní kontrolu jsme měli při přejezdu z Maďarska do Srbska, avšak proběhlo to hladce a rychle. Zatím co v Maďarsku platila dálniční známka, tak v Srbsku se platilo mýtné a to čtyřikrát a zpátky dokonce pětkrát, protože jsme jeli trochu jinou trasou, ale to vysvětlím později. K mému údivu všude se už platí eurem. Poslední zastávku na území Srbska jsme měli u města Niš. Nejenom jako příjemný společník, ale i jako vynikající navigátor se osvědčila slečna Layla, která se skvěle orientovala v mapě a bystře reagovala na různá návěstí a směrové tabule. Nejvíce jsem obdivoval Franka, který chudák jel bez vystřídání v kuse. Já jsem původně měl vypomáhat s řízením, avšak bohužel mne tak silně rozbolely záda a nohy, že jsem se cpal prášky a za volant bych se neodvážil. Za svítání jsme se blížili k hranicím Kosova a bylo to hodně poznat také na kvalitě silnice. Na hranici Kosova jsme byli ráno v sedm hodin. Byli jsme čtvrté auto v řadě, což podle Franka bylo dobré. Zrovna také dojel na celnici z druhé strany autobus plný srbských vojáků a následujících dvacet minut probíhala výměna služeb. Jenom jsme koukali odkud všude se vynořili vojáci noční služby. Z hraničního lesa, z křoví a ranní směna i se psy mizela na jejich posty. Když na znamení celníka jsme vjeli do prostoru celnice, tak první co mi padlo do oka byl tank s českými znaky a přiznám se, zapůsobilo to na mne dost rozpačitě, ale to byl můj pocit. Celníci vystavili Frankovi jejich Kosovské povinné ručení (samozřejmě opět Frank platil) a po prohlídce auta a ověření totožnosti nás všech, každý dostal ještě speciální doložku do pasu a k tomu upozornění, že bez této doložky se zpátky nedostaneme, tudíž hlídat jako oko v hlavě. A tady jsem znovu nesmírně ocenil Frankovu znalost angličtiny bez níž bychom byli ztraceni. Po odbavení jsme už v klidu pokračovali k cíli naší cesty do druhého největšího města Kosova do Prizren. Krajina je to kopcovitá na první pohled chudý kraj. Občas jsme míjeli hromadné hroby, což působí dosti stresujícím dojmem na Středoevropana narozeného po válce a žijícího v míru a relativním blahobytu oproti tomu čímž jsme právě projížděli. Čím více jsme zajížděli do vnitrozemí, tím více se zlepšovaly silnice a také i prostředí, tím myslím domy, vesnice a městečka. Za zmínku ještě stojí přiblížit označení nosnosti mostů. Jednoduše kulatý žlutý terč (ve skutečnosti tři vedle sebe) , kde na prvním je namalovaný tank a počet kusů, na druhém je obrněný transportér a počet kusů a na třetím je nákladní auto a opět počet kusů. Ze strachu jsem to nenafotil, protože dost často jsme potkávali džípy s vojáky KFOR. Postupně jsme se dostávali do úplně jiného světa. Všude nové domy dokončené, rozestavěné, nová staveniště. Na každém kroku bylo vidět,že v této zemi je obrovský kapitál, elán a poválečná euforie. Moc mne udivil enormní počet nových motelů, hotelů a obchodních domů i když popravdě nevím, kde seženou klientelu, ale oni asi vědí co dělají. Přes všechnu modernizaci ze všech stran člověk cítí Orient, či už minarety mešit, oblečení žen, anebo turecké čepičky na hlavách mužů. Aniž jsme se nadali a byli jsme v cíli naší cesty ve městě Prizren. Zaparkovali jsme na kraji města v boční uličce u zdejší řeky, která protéká městem. Zatím co Frank s rodinou šel za našim hostitelem Mustafou, já zůstal v autě a se zájmem jsem sledoval dění kolem sebe.  Město Prizren ze střechy Muharemova holubníku Je to město na úrovni asi středně velkého okresního města obklopeného dokola až dvoutisícovými horami (do města se vjíždí a zase vyjíždí jednou cestou a až několik kilometrů za městem je možno změnit směr jízdy) s úžasným okolím. Za městem je vidět ještě zříceniny starého opevnění z devátého století. Na kteroukoliv stranu se podíváte jsou vidět mešity (v podvečer, když svolávají k modlitbám, tak to je nezapomenutelný zážitek až mráz po zádech přechází), některé zchátralejší, některé opravené, krásné. Uličky úzké, které nejsou schopné pojmout obrovské množství aut všech značek a stáří natahaných ze Západu a mezi nimi oslíci s otýpkou roští nebo dřeva a hlavně neskutečný chaos, avšak dopravní nehody žádné! Za celou dobu se mi nepodařilo zjistit jaké pravidlo či zákon v tamních uličkách platí.Oblečení jak ženy tak muži asi tak třicet procent Orient a zbytek Evropa. Po dvaceti minutách se vrátili už i s Mustafou a po přivítaní jsme odjeli do hotelu, kde jsme se ubytovali na dvou třílůžkových pokojích. Pokoje byly vybavené standardně jako u nás, včetně rádia a televize. Cena jednoho pokoje přijatelná - 25 eur. Po ubytování jsme se s mladými dohodli kdy a kde se večer sejdeme a my s Frankem a Mustafou se vydali za kolegy holubáři - tipplerkáři.  Silver tým - stojící zleva do prava: Besnik, Ayhanand, Kuitim, Sefer, Adnan, Muharem sedící zleva: Masar, Mustafa, Frank, Pavel Návštěva byla ohlášena a členové klubu SILVER nás už čekali v jejich krámku SILVER. Přivítali a představili jsme se navzájem a všichni jsme usedli na takové malé plastové stoličky asi pětadvacet centimetrů vysoké (což mi s mým pupkem dělalo nemalé potíže, ale tvářil jsem se statečně) a za chvíli z kavárničky od naproti nám donesli kávu a minerálku a začala velice družná debata, ze které jsem pochopil asi každé páté slovo, ale tvářil jsem se, že všemu rozumím a taky to tak dopadlo, ale to bude později. Dozvěděli jsme se, že tento sport je v jejich městě velmi populární a že jenom v Prizreni je pět klubů UTK, které sdružují přes osmdesát členů. Také jsme se dozvěděli, že když je závod, tak mají přítomné rozhodčí ze svého klubu a navíc ještě chodí namátkové kontroly z ostatních klubů ve městě, jelikož je mezi nimi velká rivalita, tak ty namátkové kontroly bývají pravidelné. Trochu se divili a kroutili hlavami nad našimi pravidly týkající se rozhodčích (např. čestný systém) a nakonec to pochopili, že my jako prakticky začínající klub máme ze začátku mírnější pravidla. Asi po dvou hodinách a vypití dalšího šálku kávy (to snad byl čistý kofein) nás odvezli na druhý konec města se podívat na holuby a chovné zařízení jejich pokladníka Besnika, mimo jiné majitele motelu, kde se bylo na co podívat.  Besnikův holubník Jak jsme později zjistili, tak všichni členové SILVER Team jsou movitější lidé a také kvalita zařízení a vybavení tomu odpovídala. Samozřejmě opět následovala další kofeinová bomba, že už jsem začínal mít o své choré srdíčko strach, ale přežil jsem! Po prohlídce zařízení a zhlédnutí ukázky letu Besnikových tipplerů se jelo opět do středu města na návštěvu k dalšímu chovateli Kujtimovi.U Kujtima nám byly nabídnuty první holuby, tak jsme si každý něco vybrali a po hodině jsme jeli zpátky do krámku SILVER. Po krátkém odpočinku na malém bobku a nezbytné kávě jsme se vydali na prohlídku Mustafova chovu. Opět perfektní zařízení a krásní holubi a obzvlášť ukázka práce a souhra chovatele s droppery. Chovatel, který se Mustafovi stará o jeho tipplery a droppery nám ukázal, jak mistrně má zvládnuté droppery. Nejméně patnáct-krát je z jejich boxu ve voliéře vyhnal na střechu, v zápětí plechovkou se zrním stáhl na zem a proutkem je v klidu navedl zpět do voliéry a to dvanáct kusů dropperů. Poté nám zase ukázali, které holuby můžeme mít a jestli souhlasíme a stalo se strašné nedorozumění, které mi řekli až před odjezdem a mne to totiž mrzí dodnes. Jak už jsem psal moc té jejich řeči jsem nerozuměl a ten Mustafuv kolega mi ukazoval ty holuby a ukázal na čtyři, které byly bokem a údajně mi říkal, že tyhle ne, ale ostatní ano a já jsem mu na to, tak že ano, že je beru. Tak se stalo, že na druhý den mi tyto holuby dali a až potom mi přes Franka sdělili pro mne dost trapnou příhodu z minulého dne, ale holuby už za nic na světě nechtěli vyměnit, protože jsem host a bylo to moje přání. Tak jsem získal asi moc cenné holuby a zase se potvrdilo pravidlo - hloupý můžeš být, ale štěstí musíš mít. Tím, ale naše exkurze po Prizreni ještě neskončila. Ještě jsme byli na holubníku Dina a tam jsme se opět přesvědčili, jak vysoko jsou na žebříčku hodnot jejich tippleři. Když jsme dorazili před vrátka do zahrady k Dinovi, tak jsme zjistili, že v zahradě má Dino postavený nový dům, který už má střechu, ale je ještě bez oken, omítky, zkrátka hrubá stavba. A v tom na nás volá a mává vysmatý Dino z okna ve druhém patře. Tak jsme šli za ním a nahoře ve třetím poschodí (u nás by to každý využil na podkrovní byt) nám Dino ukázal své království. Čtyři super vybavené holubníky, každý má výlet na jinou světovou stranu, v každém holubníku jen několik holubů, přehled, čistota a na chodbě samozřejmě připravený vysavač, zkrátka pan holubář, ale to oni tam jsou všichni. A poslední návštěva tohoto dne byla u Adnana, kde jsme se museli přezout a zase to samé, super zařízení, krásné holuby,čistota a nakonec jsme obdrželi jako dar, každý jednoho kvalitního tipplera a po prohlídkovém maratonu jsme šli na večeři. Ještě musím dodat toto: takový pořádek a tak úzkostlivou hygienu jak dodržují tam, jsem ještě neviděl. Když jdete na holubník, který je převážně na patře, nebo na půdě, tak při vstupu na schodiště dostanete od chovatele sandály (svoje boty musíte nechat dole), před holubníkem stojí převážně vysavač a všude naprosto sucho a čisto.  Dinův holubník Frank nás pozval na večeři a dali jsme si tamní specialitu, takové malé čevapčiči s pikantní oblohou a k tomu chlebová placka, která se trhá - moc dobré. Píši malé čevapčiči, ale těch malých bylo deset kousků, takže jsme se pořádně nabouchali. S Mustafou jsme se rozloučili a šli jsme na hotel se vyspat. Po koupeli jsme zalehli a spali jak mimina. Dodnes obdivuji Franka jak to po osmnácti hodinové šichtě za volantem ještě všechno zvládnul a vydržel. Možná, že ho při životě drželo to kofi. Ráno v devět jsme zase měli sraz s Mustafou v internetové kavárně. Když jsme tam došli Mustafa už nás čekal a samozřejmě jsme zase začali obligátní kávou. Po půlhodině jsme se vydali do krámku SILVER, kde se nás ujal majitel a hostitel Muharem a po nezbytné kávě jsme šli v tomtéž domě na poslední prohlídku holubníku a holubů. Myslím, že Muharem má zařízení a vybavení na nejvyšší úrovni.  Muharemova žlutá holubice Mezitím co Mustafa s dalšími jeli pro holuby, já jsem šel udělat ještě pár snímků po městě a pro vnuky koupit nějaké suvenýry. Kolem poledne jsme se vystěhovali z hotelu, všechno naložili do auta a odjeli k Silverovi. Zatím co Frank přebíral holuby a dávali je do přenosky, tak já a Kurtisch jsme šli vyřídit veterinu. Když jsme se vrátili bylo již všechno v autě a připraveno na odjezd. Takže jsme za všechno poděkovali a rozloučili se s novými kamarády. Loučení bylo jako bychom se znali léta a to je na tom našem sportu to nejkrásnější, že máme přátele na celém světě, ať už to je Asie, Amerika, Austrálie atd. Všichni máme stejné zájmy a to je chov ušlechtilého holuba, Anglického tipplera. Z Prizrenu jsme vyjeli něco po čtrnácté hodině. Zpátky jsme jeli přes Macedonii, takže jsme projížděli znovu vybudovanou Skopii po tom obrovském zemětřesení. Důvodem této zajížďky bylo to, abychom se vyhnuli špatným cestám do Prištiny, kde místy byla pouhá šotolina bez asfaltu a také, abychom se vyhnuli přímému přejezdu z Kosova do Srbska. Zpáteční cesta byla bez problémů až na přejezdu do Maďarska potažmo do EU bylo trochu vzrůšo, ale všechno dobře dopadlo, akorát Poláci mají smůlu, ale oni jsou na to zvyklí. Doma v Jablunkově jsme byli něco po osmé hodině ráno. Než jsme dojeli domů, tak jsem mobilem poprosil manželku, ať nám k snídani připraví míchaná vajíčka s pažitkou, že máme hlad jako vlci. Snídaně všem sedla a moc chutnala, takže manželka dostala pochvalu. Mladí s manželkou šli do lesa na houby, které zrovna u nás rostly, já šel kolem holubů a Frank si vzal deku a šel si na zahradu lehnout pod jabloň, kde spal tři hodiny aniž se otočil na druhou stranu a vůbec se mu nedivím. Na moji omluvu musím dodat, že do postele nechtěl ač byly připraveny pro všechny. Potom jak se Frank trochu vyspal tak jsme ještě všechny dovezené holuby očkovali Pharmavacem columbi. Mezitím se houbaři vrátili z lesa a nepřišli s prázdnou, takže hříbky z Beskyd putovaly do Hradce. Odpoledne jsme Frankové holuby naložili opět do auta, rozloučili se a výletu byl k o n e c. P.S: Ještě jednou děkuji mému kamarádovi Franku Ottovi za bezpečnou jízdu, krásné a nezapomenutelné zážitky z horkého léta 2008.  Kosovští tippleři v CZ
|
Doporučil bych chov tipplerů v zastřešené voliéře na zemi. Voliéra by měla být hezká na pohled, aby nebyla trnem v oku sousedům. Severní a západní strana voliéry by měla být chráněna před větrem, abychom v ní mohli nechávat tipplery i přes zimu. Na střechu voliéry bychom měli dosáhnout rukou. Tippler nemusí mít holubník v druhém patře - naopak, toto je spíš na škodu, člověk se pak moc naběhá. Na střeše své voliéry jsem umístil osazovací klec s výhledem 360°, ve které nechávám mladé třeba i celý den, pakliže není moc velké horko a nepálí do ní slunce. Uvnitř voliéry mám kotec pro vábníky, ze kterého na tipplery není vidět. Vábníky vypouštím k tipplerům v čas krmení. Krmím jednou denně večer ve 20 hodin ječmenem a špetkou řepky.